Pediatrie, obor s přidanou hodnotou

Před pár dny v ambulanci. Vysvětluji něco mamince malé dívenky, která stojí vedle nás.👧🏼 Chvíli na mě upřeně kouká, pak začne tahat maminku za ruku a šeptá: "Mami, mami, mami, jak se jmenuje? Jak se ta doktorka jmenuje?" Pobaveně jí odpovím: "Jmenuji se Martina" a dál si povídáme s maminkou. Vidím, jak mě dál zkoumá pohledem a po chvilce opět šeptá mamince: "Mami, můžu se jmenovat Martina?"🤩 Když jsem to doma povídala manželovi, který je kardiolog, tak se zasmál a řekl: "Tohle se mi na pediatrii líbí. Máte tu práci takovou hezčí."

Myslím si to taky.

Práce pediatra má přidanou hodnotu, kterou byste v jiných oborech hledali těžko. A proto nechápu, že my pediatři jsme nejrychleji vymírající druh lékařů. 🦕 Když čtu, kolik dětí pediatra nemá, když slyším, že starší kolegové nemají komu odevzdat svoje praxe, je mi smutno. Jasně, když řeknu, že jsem dětská lékařka, obvykle si vysloužím maximálně shovívavý úsměv. O rozšíření zorniček a obdivně zvednuté obočí, které se dostává plastickým chirurgům, bych se snažila zbytečně. 😎 Přesto má naše práce výhody, které zcela jistě převáží nad malinkatými zádrhely.

„Celý den ti tam ty děti jenom brečí, neřeknou ti, co je bolí.“

Ano, občas je slzavé údolí od nevidím do nevidím. Ale těch úsměvů, co nám děti věnují. 😇 Upřímných, bezbranných, miminkovských, s jedním roztomilým zoubkem, takových neamerických, těch co nenahraješ. Úsměvy, vzdušné i opravdové pusy, spontánní objetí, placáky. Zkusili jste si někdy plácnout se zubařem???🤪

Spousta jmen

Jména. Jiné mají maminky, jiné tatínci, jiné sourozenci. Dá se to počítat na tisíce, co si jich musím pamatovat. Na druhou stranu si s většinou svých pacientů tykám. 🤭

K povinné výbavě pediatra patří také jména všech postaviček Tlapkové patroly, samozřejmostí je rozeznat Annu a Elsu, nesplést Superhrdiny, vědět kdo je Messi a jaká zvířata můžu ochočit v Minecraftu. Zcela jistě ale v rozhovorech s mými pacienty nepadnou jména politiků, nemusím rozeznat Alenu od Markéty, ani vědět, kdo je jak velké zvíře.😅

Spousta věcí

Na pracovním stole nikdy nebudu mít pořádek. Vévodí mu František s Fanynkou, tančící tvor neurčitého tvaru a bublifuk. Vždycky se tam budou válet pastelky a každý den se mi tam hromadí obrázky, kamínky, kytičky.🌸 Na druhou stranu se tady ale vždy najde želatinový medvídek nebo lízátko v případě akutního hladu nebo nestihnutého oběda.

A taky spousta dětí!

Dětí je jako smetí, práce tolik, že mezi jedním nádechem a výdechem proběhne pondělí až pátek, jeden den řešíte kojenecké koliky miminka a nestačíte ani mrknout a to "miminko" vám do ambulance nakráčí s řasenkou. Na druhou stranu v tom chumlu dětí a jejich mladých rodičů, člověk tak nějak ztratí pojem o stárnutí. 👶🏻

A když pak vejde do ambulance můj bývalý pacient, jako čerstvý, pyšný rodič a s důvěrou položí přede mě novotou vonící poklad v zavinovačce, moje pediatrické srdíčko se může utlouct radostí. 🥰

Nejraději bych byla, kdybych alespoň jedno dítě motivovala k tomu, že položí prst na tu naši hůl s hadem s tím, že zasedne na židli pediatra.

Mediky tady asi nemáme, ale zcela jistě tady máme rodiče nadějných mediků. 😉 Dětí, co s nadšením operují a očkují plyšáky, fonendoskop je běžné slovo jejich slovní zásoby, vysvětlují, že Pepča nebyl ve školce, protože má tonsilitídu, sanitku uctívají jako papamobil a z ambulance si odnášejí dřevěnou špátli jako svatý grál.🩺 Nebo máte někde v okolí gymnazistu, kterému dezinfekce nemocnice tak nějak líbivě voní. Tak mu hned neříkejte, že pediatrií nikoho neoslní, ani moc nezbohatne. Zkuste mu opakovat, že bohatý bude jeho život a zcela jistě se alespoň jednou denně na něj usměje sluníčko s prvním zubem. 😀

Pediatrie, obor s obrovskou odpovědností, strachem až po strop, plný probděných nocí, ale s přidanou hodnotou. A já bych někdy v budoucnu ráda praxi odevzdala stejně jako mně, před pár lety, pan doktor: „Tady máš, holka zlatá, nezklam mě a pečuj o ně hezky.“🙏