Končí nám docela perný týden. Bylo to výživné jak pro nás v ambulanci, tak pro všechny, co teď mají ty marůdky doma. Aby toho nebylo málo, v pondělí jsem po 56. pacientovi začala ztrácet hlas a v úterý ráno jsem se probudila jako převtělený Dalibor Janda. Rozhodnutí „dodržovat hlasový klid“ padlo hned po 10 minutách ordinace. A když taháte každé...

Podle vzpomínek mých rodičů jsem těsně po tom, co jsem dala dohromady větu, doťapala do kuchyně a řekla: „Budem doktorka. Taká pre deti.“ Rodiče, nelékaři a technicky zaměření, tou historkou baví své známé dodnes.